Takže, slečna M. a také slečna kolegyně M. a také majitelka WordPressového portálu Digitalist by Michaela pro mladé a nadějné junáky, kteří tolerují absenci pluginu pro tvoření tabulek v systému WordPress (omluva slečně M.), analyzovala článek. Shodou naprostých náhod, které mi jsou stále záhadou, si slečna M. dobrovolně zvolila naprosto totožný článek, který jsem si naprostou náhodou zvolil i já. I to mi je záhadou. Emoce, které tedy vznikly touto záhadou, sublimují k aktu, kdy se pokusím analýzu slečny M. pomluvit na všech frontách!
Prolomení těžebních limitů
Zde se budu věnovat kritické analýze diskurzu internetového článku z iDnes.cz, který se pokusím rozebrat podle metodiky Allana Bella, představenou roku 1996 z nějakýho sborníku, no – tak doře: Approaches to Media Discourse. Jen nevím, do jaké míry se ho dokážu držet, protože jsem nikdy nic takového předtím nedělal. Takže se čapnu jeho osnovy a trochu si to transponuji dle potřeb a aktuální radosti. A ještě taky podle hladu, protože hlad je hlavním iniciátorem všeho! Představte si, kdyby dostával Hitler pořádně najíst.
I’ll be Bach
Velmi jsem se pobavil u sledování reakcí sociálních sítí na 21. října 2015. A hlavně ve spojitosti s Návratem do budoucnosti. Hashtag #BacktotheFuture se rozšířil jak voheň v krásný letní den v Kalifornii. Kdo by jim to záviděl. Jenže Návrat do budoucnosti se stal fakt kultovním filmem. Tohoto dne se chytli ouplně všicí. A všude. Včetně firmy Nike, která opravdu vyrobila samozavazovatelné boty, které si nazul představitel Martyho McFlye Michael J. Fox u Jimmyho Kimmela. Byl tam i Doc. Byl nadšenej. Podle mě ale ne zase tolik, aby zapomněl na svýho parkinsona. Zas kdo ví.
Konzervování na pak
„Já ten traktor nechci, stačí mi dědův pluh a tady Amála.“ Mohl si Janek zlepšit podmínky práce, Amála mohla v klidu sedět na slámě a dumat o kravím životě. Jenže Janek nechce změnu. Janek chce ráno vstát v pět, nazout si holínky po tátovi, posnídat chléb o soli a vyrazit na pole. Chce se vrátit utahaný po šichtě jak v nemocnici. I to Jožka mu furt v krčmě vypráví, že ten nový Zetor, panečku, to je mašinka. „Normálně, to bys, Janku, vstal v sedm, ne v šest, nazul bys Nikey, protože se prostě neušpiníš a vrátil by ses zpět domu ještě v poledni. V klidu bys podojil Amálu a dal si teplé mléko.“ Jenže Janek mává rukou: „Vlez mi na záda, Jožku, vole, mně je takhle dobře.“ No a za rok Janek umřel, protože se ouplně stahal. Jožka si to frčí po poli v Zetoru a balí na něj místní ženský. Ještě pár let mu bude určitě hej.
Pozdrav pámbů
Tak asi zdar. Párkrát jsem si psal blog. Vždycky, když jsem si myslel, že bych chtěl koukat na hotový dílo a kochat se, jak je to on-line. Návštěvnost mě nikdy nezajímala. Ani ty lidi co by to třebas četli. Pak jsem měl blog s kamarádem. To byl solidní tejden tvrdý práce, kdy jsem spíš jel volný asociace a pak se to snažil zachránit rádoby chytrou myšlenkou.
Poslední dobou jsem si chtěl založit blog. Něco edukativního z pole grafiky a tááák. A hudby, zvuku. Nějaký takový věci. A trošku tam zasahovat mediálními záležitostmi. Postěžovat si. Ale to mi nikdy moc dlouho nevydrží, tak spíš to razení jak třebas udělat pěkný tlačítko ve fotošopu. Nebo Poukázat na geniálnost vektorů.
Jenže kdoví, jak dlouho by mě to bavilo. Tenhle blog je spíš tak jako výstřel do vzduchu. Musím ho mít, tak to zkusím používat. Nedám sem žádný odkazy na sociální sítě. Možná dám. Jestli vstanu fakt dobře, tak možná i dám. Co asi na to moji gekoni? Blbě čuměj jako dycky.