Rozpoznávání vzorů

V této práci se věnuji rozpoznávání vzorů. Vycházím z knihy Douglase Rushkoffa, Present shock: when everything happens now. Snažím se přijít na to, proč jsme čímdáltímvíc fraktaloidní. Proč je naše společnost kostrbatá a když si přiblížíme jednotlivé body, tak koukáme na sebe. U toho poslouchám soundtrack ze hry No Man’s Sky, přezdívaná též No Man’s Lie, nevysvětlím proč.

Úvod

My, lidé, obdařeni několika smysly, které nám neustále zprostředkovávají vjemy. Když uleháme do postele a zavíráme oči, neznamená to, že přestáváme vidět, vidíme pouze velmi nízkou koncentraci světla, téměř nulovou, říkáme tomu tma. Nepřestáváme slyšet, mnohé zvuky nás dokáží probudit. Během bdělého stavu dosahujeme vědomí, díky němuž si uvědomujeme sebe sama a dokážeme reagovat na podněty ze své vůle (kolektiv autorů brněnských neurologických klinik, 2003). Fyziologicky, je vědomí funkčním souhrnem, umožňující nám vnitřní a vnější percepce. Tyto percepční podněty mozek vyhodnocuje, zpracovává a ukládá (Šmejkal, Brožek, 1997). Psychologicky, je vědomí zaměřená pozornost, paměť a uvědomování si své osobnosti (Koukolík, 1995). Filozoficky, dle Kanta nemáme žádné čisté vědomí; pomocí vnějších smyslů si představujeme objekty patřící okolnímu světu, to je vlastnost naší mysli (Kant, 2001). Bez prostoru a času by se smyslové vjemy nemohly stát zkušenostmi. Dnes převládá názor, že vědomí je evoluční adaptací. Tento genocentrický názor poukazuje na přirozený výběr náhodných mutací, které tvoří naše vědomí, a řešení adaptivních problémů (Barkow, Cosmides, Tooby, c1992). Pro přežití našich předků nebylo pouze nutné odhadovat a „číst“ prostředí, predikovat nástrahy a nebezpečí, ale také interagovat ve strukturách sociálních skupin. Pro účast v sociálních skupinách bylo nutné mapovat členy, vztahy, emoce, interakce, motivy. Aby náš předek, ale i my, byl s to pojmout takové množství komplexních informací a počítat s mnoha proměnnými v reálném čase, bylo, ale i je, nutné surová data zpracovat automaticky a pak dále interpretovat. Lidské vědomí není absolutní. V těle probíhá mnoho automatizovaných pochodů, které přesahují vědomí. Které tvoří vědomí. Naše vědomí je součást těla. Je jím omezeno. Příkladem mohou být kognitivní biasy, které zkreslují zpracovávání myšlenkových procesů. Jedná se o chybu v automatizovaných procesech vnímání, interpretace, ukládání a znovuvybavování.

Zrak je naším nejvíce sofistikovaným smyslem, na který se také nejvíce spoléháme. Jednou z hlavní vlastností zrakové percepce je rozpoznávání vzorů. Pokud bychom nedokázali rozpoznávat vzory, nedokázali bychom při pohledu do ulice říci, co vlastně vidíme. Při absenci rozpoznávání vzorů bychom byli schopni vidět povrch a vnímat překážky, ale o jaké překážky se jedná, to bychom nebyli schopni říci. Dokázali bychom psát, ale nedokázali bychom to přečíst. Rozpoznáváním vzorů rozumíme schopnost rozeznat/identifikovat, objekty/předměty v prostředí. (Friedenberg, Silverman, c2006). Během života vnímáme jednotlivé prvky, kterým přiřazujeme názvy. Postupem času se komplexita zvyšuje a jsme schopni rozeznat složitější objekty – jako je obličej, řeč, čtení maleb a umění.

Během života si zanášíme do paměti informace o zvukových charakteristikách akustických jevů, vytváříme si schémata. Později pak těchto schémat využíváme, aby mozek automaticky zpracoval zvuk prostředí do jednotlivého celku, který má dávat smysl (Franěk, 2007). Např. víme, že dálnice nezní jako jedno auto. Zní jako shluk rychle jedoucích krabic, které se probourávají skrze vzduchové bariéry. Víme, že tento složitý zvuk je zvukem dálnice. Pokud bychom byli slepí a slyšeli pouze auto jedinkrát, zvuku dálnice bychom nejspíše neporozuměli, zejména ne troubení, jakožto výstražné signalizaci. Zkušeností nabýváme podnětů, které vnímáme jako vzory, aby mohlo dojít k pozdějšímu rychlému vyvolání a rozpoznání.

Obraz generovaný externím stimulem je přiřazen vnitřní mentální reprezentaci stimulu, a to jako šablona (template) (Friedenberg, Silverman, c2006). Při konfrontaci s objektem se vytvořený obraz porovnává se šablonou. Mozek pak počítá, jak přesně se překrývají. Tato přesnost určuje podobnost: čím je překryv přesnější, tím roste pravděpodobnost rozpoznání objektu, čím je relevantnější vzor, tím lépe se dokážeme rozhodovat.

Se znalostí různě variabilních vzorů, dokážeme transferovat již poznané vzory na neznámé objekty či soustavu objektů. Do jaké míry bude odpovídat interpretace objektů s již známými vzory, závisí na podobnosti neznámého objektu se známým. Dá se říci, že ruční vrtačka si bude podobná se stolní vrtačkou: má hlavu a v ní vrták. Ale např. frézka má také hlavu, ale namísto vrtáku má frézu. Námořní modř je podobná džínové modři, ale námořní modř už není podobná azurové barvě. Ovšem jsou si podobnější než námořní modř s růžovou barvou.

Fraktalnoia

„Fraktalnoia“ je podle Rushkoffa rozpoznávání vzorů v reálném čase.  Říká, že není čas dělat něco a vidět výsledek, místo toho se výsledky začínají akumulovat a ovlivňovat nás předtím, než to dokončíme. „The entire universe begins to look holographic, where each piece somehow reflects the whole.“ (Rushkoff, 2013).

Dáváme něčemu smysl tím, že to podložíme příběhem. Známe historii toho, jak jsme se dostali k určitému okamžiku. Jak dáme smysl světu bez příběhu? Dáváme smysl světu snímkem. Snažíme se dát věcem smysl skrze propojení jednotlivých rozdílných prvků obrazu v přítomném okamžiku. Bez času nejsme schopni porozumět věcem z hlediska odkud se vzaly a kam směřují. Rushkoff říká, že se už nemůžeme spoléhat na věci, jako na věci, které mají smysl a záměr, začátek a konec. Nevěnujeme se jedné cestě, ale více propojeným bodům. Dodává, že nedisponujeme historií světa, ale mapou světa; datovou vizualizací (Rushkoff, 2013).

Fraktál

Mandelbrot definuje fraktál jako drsný nebo fragmentovaný útvar, který může být rozdělen na části, přičemž každá jednotlivá část je zmenšenou kopií celku (Mandelbrot, 1983). Jedná se o matematický zápis rovnice, který dostává svůj tvar po vyrenderování počítačem. Výsledek je komplexní obraz skýtající složité vzory. Pokud si přiblížíme jeden ze vzorů, pak zjistíme, že se ten samý tvar znovuobjevuje v detailu stále dokola. Fraktály jsou uklidňující.

Dle Rushkoffa nám fraktály pomáhají dát smysl kostrbatým věcem, přírodním úkazům, mrakům, vlnám, kamení, lesům. Dodává, že na rozdíl od tradiční Euklidovské matematiky, která má sklon zjednodušovat komplexitu snižováním čar a křivek, fraktály svou komplexitu oslavují (Rushkoff, 2013).

Fraktalnoia a fraktály

Lidé hledají ve všem smysl. Vše musí být podloženo, aby mohlo dojít k pochopení. Detail omítky zůstane nepochopen, protože lidský mozek nedokáže pracovat s chaosem. Jedinou interpretaci, kterou nám poskytne, jsou takové, které jsou založeny na vzorech. Čím déle se budeme koukat na chaotické elementy tvořící omítku, tím více začneme nacházet povědomé objekty. Obdobně jako útvary v mracích. Fraktály nám nabízí přístup ke skrytým vzorům komplexních systémů. Rushkoff říká, že nás zároveň lákají poohlížet se po vzorech, které neexistují; to je činí úžasnou ikonou pro druh rozpoznávání vzoru spojený s přítomným šokem (present shock), syndrom, který nazýváme fraktalnoia (Rushkoff, 2013).

Současnost

V současné době přicházíme do konfrontace s velkým přívalem informací. Měníme své chování častěji. Využíváme více služeb a nedodržujeme lineárních cest, spojujeme různé body. Jsme hůře odhadnutelní. Společnosti, zabývající se např. marketingem se snaží číst vzorce nákupního chování a adaptovat je tak, aby je zákazník také četl. Nyní vyvstává situace, kdy se zákazník chová dle vzorců, které vznikají na základě jeho chování. Rushkoff říká, že trik tkví v tom, zaměřit se spíše na tvar vzorů než na jejich kontext, více na médium nežli na poselství (message); mediální události mají sklon se méně starat o to, čím údajně jsou, než o prostor, který vyplňují. Dodává, že rozpoznávání vzorů je sdílená aktivita (Rushkoff, 2013). Spojení, či mapa spojení, která nabyla na komplexitě, je lépe srozumitelná z více úhlů, myšlení je kolektivní. Jednotlivci jsou součástí sítě, v jejímž rámci se tvoří vzory.

Čím více se budeme nořit do vzorů, tím více si budeme koukat na vlastní záda. Není dobré hledat spojení tam, kde nejsou. Uplatňujeme interpretaci jedné množiny faktů na jiné odlišné množině faktů

Zpětná vazba

Dnešní doba je založená na zpětné vazbě. Vše se individualizuje a iteruje. Běžně je zpětná vazba odpověď na nějakou akci. Vytváříme akce, na které dostáváme zpětné vazby. Pak vezmeme tyto zpětné vazby a využijeme k budoucímu zlepšení. Je třeba času k zjištění reakce a poté zlepšovat. Rushkoff dává pěkný příklad se zvukovou zpětnou vazbou (Rushkoff, 2013): pokud je mikrofon blízko reproduktorům, pak snímá zvuk, který jde z reproduktorů, a reproduktory jej reprodukují a mikrofon opět snímá reprodukovaný zvuk reprodukovaného zvuku, který snímal předtím. Celé se to cyklí do té míry, než se zvuk stane hlukem, škrábanec v nekonečné smyčce. Celé se to udává tak rychle, že slyšíme pouze vysokofrekvenční pískot. Všechny body kolem nás, které propojujeme, vytváří zpětnou vazbu, která se pozorovateli může jevit jako zvuková zpětná vazba. Rushkoff dodává, že fraktály jsou způsobem interpretace smyslu takového vysokofrekvenčního pískotu. Tento pískot obsahuje původní zvuk, ze kterého vznikla takováto smyčka (Rushkoff, 2013). Nedokážeme jej zastavit a dekomponovat na jednotlivé sekvence, to mozek neumí. Pokud se zahltíme dimenzemi vzorů, pak jen těžko zpět dekomponujeme původní ideu. Dříve bylo vše mnohem pomalejší. Když Baťa začínal prodávat nový model bot, čekal měsíce, než se dozvěděl, jak si na tom jeho boty stojí. Dnes máme sociální média a zpětnou vazbu na nový model telefonu můžeme napsat na Facebook přímo z tohoto telefonu. Výrobce může ihned reagovat. Digitální svět nám dává možnost reagovat okamžitě. Jen velké a stabilní společnosti mohou vkládat své finance do tisku letáků.

Rushkoff říká, že už o sobě nepřemýšlíme jako o zákaznících, ale jako o lidech. Peer-to-peer konverzace středověkého Bazaaru, která byla zastřena korporáty, je zpět (Rushkoff, 2013). Reference si předáváme mezi sebou a jsou pro nás hodnotnější.

Vše je vše. Nic není osobní, nic se netočí kolem nás.

Zdroje

Učebnice obecné neurologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3309-6.

ŠMEJKAL, V., BROŽEK, G. Základy patofyziologie nervového systému. 1. vyd. Praha: LF UK Praha, 1997.

KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Praha: Makropulos, 1995. ISBN 80-901776-1-1.

KANT, I. Kritika čistého rozumu. Přeložil CHOTAŠ, J., CHVATÍK, I., LOUŽIL, J. Praha: OIKOYMENH, 2001. ISBN 80-7298-035-1.

BARKOW, J. H., COSMIDES, L., TOOBY, J. The adapted mind: evolutionary psychology and the generation of culture. Oxford: Oxford University Press, c1992.

FRIEDENBERG, J., SILVERMAN, G. Cognitive science: an introduction to the study of mind. Thousand Oaks: Sage Publications, c2006. ISBN 1-4129-2568-1.

FRANĚK, M. Hudební psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-0965-2.

RUSHKOFF, D. Present shock: when everything happens now. 2013. ISBN 9781101608241.

MANDELBROT, B. B. The fractal geometry of nature. Macmillan. 1983. ISBN 978-0-7167-1186-5.

Asi publikoval 31. 8. 2016.

Vladin_

Malý pán ve svém životě. Ideální společník noci. Cokoliv dělám, dělám se svými gekony, jenže je to furt nezajímá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *